Pozapomenutý průkopník betonového stavitelství Otto Ehlen

Berlínský rodák architekt Otto Ehlen, který přišel do Prahy v roce 1861 a který je pevně spjat s prvními větší- mi stavbami ze škvárobetonu, patří dnes navzdory průkopnickým počinům na poli betonového stavitelství mezi osobnosti téměř zapomenuté.

Zatímco v 60. a na počátku 70. let 19. století získaly v našich zemích značnou popularitu betonové zahradní prvky jako balustrády nebo nádoby na květiny, teprve koncem 70. let přibyly prefabrikované schody, balkónové desky, sloupy, žlaby, obrubníky a další prvky. Prvními betonovými výrobky, které se masově rozšířily a jejichž výrobou se zabývala řada firem, byly dlaždice a střešní tašky. Nicméně teprve objev možností ocelového vyztužení betonových průřezů namáhaných tahem zařadil beton mezi významné moderní stavební materiály. Zakládání na betonu se uplatnilo nejprve ve vodním stavitelství. Na betonových základech za použití kesonů byla například roku 1875 zahájena stavba mostu Palackého v Praze. U pozemních staveb se betonové základy prosazovaly pomaleji. V šedesátých letech patřily k prvním budovám s betonovými základy Prozatímní divadlo a později také Národní divadlo. Z mimopražských betonových staveb lze jmenovat malý akvadukt u Krupky nebo přestavbu zámku Skřivany Josefem

Ehlenovy začátky v Praze

Když se v roce 1861 jako třicetiletý Otto Ehlen oženil a usadil se v Praze, odstartoval svoji profesní dráhu na c. k. ženijním ředitelství. O tři roky později získal koncesi zednického mistra, patřil také mezi první členy Spolku architektů a inženýrů v Čechách. Roku 1869 pak přešel do Německého polytechnického spolku. Na řadě staveb spolupracoval s pražským stavitelem Josefem Kandertem (1838-1901). Tak například roku 1869 společně realizovali budovu Eliščiných lázní (zbořeny 1940), poté se podíleli na stavbě spojovacího viaduktu, navazujícího na původní karlínský viadukt. V letech 1872-73 vystavěli obchodní a nájemní dům čp. 767 mezi dnešní ulicí 28. října a Jungmannovým náměstím. Použili zde velmi progresivní technologii železného skeletu. Na železných sloupech spočívají železné trámy nebo pasy cihlových kleneb. Vytvářejí modulární systém o čtyřech příčných a pěti podélných polích, inspirovaný tehdejší průmyslovou architekturou. Objekt si zachoval svůj původní charakter i přes několik pozdějších přestaveb. Parter byl však znehodnocen v nedávné době, jak ukazuje snímek zachycující současný stav.

Vila z betonu

V 70. letech hledal Ehlen inspiraci za hranicemi Čech, podnikl studijní cestu do Berlína, kde se zajímal o stavbu 58 škvárobetonových domů, probíhající v tehdejším Viktoriastadtu (1872-74). V polovině 70. let navštívil také Salcburk, kde tehdy rostly čtyři jednopatrové betonové vilky, aby hned po návratu začal připravovat projekt vlastní vily. Spojil se s holešovickým koncesovaným zedníkem Johannem Kindlem a koupili pozemky čp. 79 a 80 v Bubenči (dnešní Ovenecké ulici), kde realizovali na pohled téměř totožné dvoupodlažní vily. Kindlova vznikla klasickou zděnou technologií, Ehlenova byla z betonu. V Ehlenově vlastnictví zůstal dům až do roku 1880, roku 1934 však musela tato zajímavá památka betonového stavitelství ustoupit modernímu nájemnímu domu.

Ehlenova vila z betonu, vystavěná na půdorysu 14×15 metrů, měla na svou dobu velkorysou vnitřní dispozici. Architektonické řešení fasády bylo spíše průměrné, i když její bohaté členění skrývalo pod modrou omítkou pokrokový stavební materiál. Tím byl beton, zhotovený pravděpodobně z radotínského románského cementu, písku a kamenouhelné škváry v poměru 1:6. Při stavbě bylo použito rozebíratelné bednění o velikosti jedno- ho dílce 3×0,6 m. Tloušťka stěn přibližně odpovídala tloušťce předepsané stavebním řádem pro zdivo – v suterénu měly obvodové stěny tloušťku 63 cm, příčky 32 cm, v přízemí pak 47 cm, resp. 15-20 cm. Ehlen považoval tyto rozměry za naddimenzované, předpokládal, že při použití kvalitnějšího cementu by mohly být mnohem menší. Místnosti zaklenovaly segmentové nosníky o rozpětích 5,6m, 5m a 4,4 m. Síla kleneb v patkách byla 17,7 cm a v závěru 12,7 cm. Otto Ehlen se v návrhu řídil nejen svými bohatými praktickými zkušenostmi, ale provedl i řadu zatěžkávacích zkoušek. Při projektování kleneb zřejmě Ehlen nevycházel z podrobnějších výpočtů, ale spíše z empirických poznatků. V listopadu 1875 referoval o své stavbě v Německém polytechnickém spolku s cílem podnítit další pokusy v oboru betonového stavitelství.